Letzte Kritik (97)
Challengers - Rivalen (2024)
Eine eskalierte Tennis-Lovestory voller Ego, unerwiderter Liebe und Sehnsucht nach Sieg/Zendaya. Als Tennisgöttin, für die Prinz Charles mit schlechten Manieren und sein guter Sekundant alles machen, ist sie perfekt. Das gilt auch für die Handlung, bei der man bis zum letzten Moment nicht weiß, wie alles ausgehen wird. Weniger Zeitlupenaufnahmen wären besser gewesen. Sie sind sinnvoll, um einen schnellen Sport wie Tennis zu filmen und die Schläge zu dramatisieren, aber am Ende übertreibt es Guadagnino so sehr, dass es paradoxerweise den Höhepunkt der Geschichte ein wenig abschwächt. Den Kämpfen fehlt es aber ansonsten keineswegs an Intensität, weil der Ton, der Soundtrack und auch das Spiel mit der Kamera dem Film bei jedem Schlag eine Lebendigkeit verleihen, die ich in Tennisfilmen seit vielen Jahren vermisst habe.
The Zone of Interest (2023)
Auschwitz ohne das unmittelbare Schießen, Klagen und Sterben. Ein originelles Thema, bei dem viel erfunden werden kann, bei dem aber auch ständig die Gefahr der Langeweile ohne Emotionen besteht. Glazer kommt mit einer Version, die in regelmäßigen Abschnitten Ideen hat, wie man einen typischen Tag des „größten“ KZ-Chefs vor den Toren von Auschwitz illustrieren könnte. Leere Stellen gibt es hier also nicht. Als Ganzes fand ich den Film mit seiner Arthouse-Alltäglichkeit aber nicht besonders fesselnd. Er enthält ein paar hervorragende Szenen, vor allem das Sonntagsangeln oder das Gewächshaus als Gefängnis.
Napoleon (2023)
Eher unterhaltsam als ausgesprochen dramatisch fesselnd. Manchmal erinnerte ich mich sogar an The Favourite - Intrigen und Irrsinn von Giorgos. Wahrscheinlich stimmte die Chemie zwischen Ridley, Joaquin und Vanessa am Set von Napoleon. Wenn den „Erzähler“ Scarpa beim Schreiben nicht die Geschichte unterstützt hätte, fürchte ich, dass selbst das erwähnte Trio nicht verhindern könnte, dass der Film im Durchschnitt untergeht. Eine große Warnung vor dem 2. Gladiator, den er komplett selbst erfinden wird. Die besten Szenen sind also eher in den kleinen schauspielerischen Details zu finden und wenn der Maestro der historischen Monumentalfilme beginnt, epische Szenen auf dem Schlachtfeld zu malen. Waterloo im Stil von Ridley hat mich nicht enttäuscht.
Letzter Tagebuch (2)
Viennale 2023 (2. část)
Výhodou na Viennale je množství titulů, které během 13 dnů stihne nabídnout. Dřív nebo později se proto musí některý z nich trefit přímo na vaši komoru. Během první poloviny svého pobytu ve Vídni jsem si spíš snažil rozšiřovat obzory, a dostal jsem se tak třeba na nápaditý francouzský animák Mars Express, již v minulém příspěvku zmiňovaný dokument o Joan Baez nebo Nouveau Monde! (Le Monde à nouveau), experiment, který bych si sám doma v životě nepustil.
Směrem k druhému víkendu festivalu ale začal být pro mne, jako člověka tíhnoucího přeci jen trochu víc k mainstreamu, lineup nesmírně napěchovaný. Výsledkem bylo, že už jsem téměř nevytáhl paty z největšího jednosálového kina ve Vídni – z Gartenbaukino. A nelituji toho. Ve vší úctě k ostatním festivalovým kinům, Ferrari zkrátka chcete vidět na tom největším plátně. Paradoxně to však nakonec nebyl praotec rychlých aut, kdo mě v hlavním dějišti festivalu naprosto oslnil, ale jeden samotář v Londýně, kterému se stýská po rodičích. All of Us Strangers je pro mě hereckým i scenáristickým masterpiecem a pravděpodobně už nyní filmem roku.
V těsném závěsu za mým osobním festivalovým vítězem musím zmínit francouzský kulinářský zázrak Umění jíst a milovat. Nepamatuji si projekci, jež by byla od diváků obohacována tolika citoslovci jako „hmmm“ „ouu“ „hohohou“. Načasování projekce před obědem bylo téměř dokonalé nebýt malé komplikace, že jsem po promítání musel hned na další film v jiném kině, a nezbylo mi tudíž nic jiného, než ukonejšit svoje rozprouděné chuťové buňky méně labužnickou cestou… ano, došlo na Big Mac. Inu, i tohle je občas kouzlo festivalů. A víte co? Zas taková oběť to nebyla.
Pak tu máme i další filmové lahůdky v čele s Chudáčky a Holdovers. První si mě zcela obmotal šáhle emancipovanou Emmou Stone v překrásné výpravě, druhý podnapile zahořklým Paulem Giamattim v devadesátkově naladěných Vánocích 1970. Mnoho podobností mezi nimi nehledejte, ale jedno mají společné. V obou případech jde o setsakra kvalitní crowdpleasery. No a nakonec bych nerad opomenul i místní Die Theorie von Allem, kde Timm Kröger dokazuje, že noirovou estetiku lze krásně napodobit i dnes, a to v zasněžených Alpách.
