yenn

Neuvěřitelné se stalo skutkem a malá rybářka se skutečně sama od sebe probudila v pět hodin ráno a všechny kvůli rybám zburcovala. Zbývalo jen pořídit vlasec s háčky a návnadu. Nikdo z nás sice nikdy ryby nechytal a kroutících se kroužkovců se Akijo i Julča očividně štítily, ale co by člověk pro tu roztomilou holčičku neudělal, že? (Já bych věděl, co by bylo na místě, ale kvůli výchově tu nejsem.)

 

Ryby a rybáři sice přišli o zábavu, ale větší část naší výpravy uvítala, že déšť prozatím lovecké choutky uhasil. Navíc se ukázalo, že vlasec neodpovídá představám lovkyně, a pan prodavač správně usoudil, že naše sestava si v dnešním počasí koleduje leda o zranění, tudíž šňůru i návnadu odkoupil zpět. Pořád byla bohužel v záloze síť, a tak když vody padající z nebes ubylo a na pobřeží se opět vyrojili rybáři, chopila se Julča nástroje a vyrazilo se na lov. Dařilo se jí náramně – z mužů s pruty vymámila osm ryb a hrdě je v kýblu s mořskou vodu nesla asi dva metry, než jej vrazila do rukou mně. Déšť začal opět sílit, Julča však ještě musela zhodnotit nový rybářův úlovek, a tak jsme na pokoj doběhli mokří až na kost.

 

Poté jsme se rozhodli poučit v oblasti výroby vonných tyčinek, zajeli jsme proto do blízké výrobny, kde je možné vyzkoušet si za 500 jenů přípravu směsi, vytvořit z ní ručně několik obrazců pro domácí použití a prohlédnout si celý výrobní proces. Julča si konečně nechala rozmluvit, že bude mořské ryby chovat, a tak jsme po návratu tři vypustili (zbytek už plaval naznak). V onsenu, který byl tentokráte jiný a pekelně drahý, jak jsme zjistili až na místě, se mi zalíbila lázeň s železitou vodou, jelikož mi připomněla to, co mi občas teče z kohoutku v práci.