Laxik

Chodím na gymnázium J.K. Tyla v Hradci Králové a právě jsem se vrátil z jedné tradiční akce pořádané školou. Oficiální název je "Čtyři dny v reálném socialismu", ale nikdo tomu neřekně jinak než "Komunisťák". Jedná se o akci, kdy si společně s dějepisáři a učiteli ZSV hrajeme na komunismus. Nebo hrajeme, simulujeme situaci a necháváme se od profesorů buzerovat. Taková odrazovačka, která ale nezasvěcenému může přijít jako nostalgie. Věřte tomu, není to tak. Což ale neznamená, že si to někteří soudruzi profesoři neužívají. Pěkně se do každého nasrat, jen abych si za ten rok vybil všechny mindráky, to je přeci něco. Udržovat dvojstupy, všude chodit pospolu, nalejvat nám sračky do hlavy, buzerovat, propagovat, nenechat vydechnout, to všechno by se našlo. A pak se najednou přesunete do současnosti a půl hodiny probíráte co se dělo, jak vás to sralo, jaký vám to přišlo nesmyslný. A ten tavaryš, co se v tom ještě před chvílí vyžíval víc než musel, na to nadává s vámi. Snad aby zakryl, že ho bavilo dělat vám ze života peklo. Ale co, to se dalo čekat, to je ještě v pohodě.

Horší je celý způsob, jak byla celá věc uchopená. Kdo doufal v satiru s ohromnou dávkou nadhledu, šeredně se spletl. Sami prófové přiznávali, že zas tak přisné to nebylo a oni nám to musí jen nějak zhustit. Volně přeloženo chceme narvat 40 let útlaku a buzerace do čtyř dnů. To se pak ozve můj oblíbený anarchistický kamarád odsuzující všechny ideologie včetně anarchismu samotného a přijde se svou oblíbenou větou: "Dějiny píšou vítězové." Nejde než mu dát za pravdu, ale co naplat, ono to funguje. Socialismus se mi hnusí ještě víc než dřív. Jen se mi nově dělá šoufl i z pár dalších lidí.

Nejednou jsem si pak vzpomněl na M*A*S*H* a došlo mi, že jediným způsobem jak se z toho nezbláznit je dělat hovadiny. Ti vnímavější se toho chytili, a když jsem se svým hudebním hluchem hrál na foukací harmoniku svoje rádobyblues (inspirovaným tím Koďákovým) a do toho se svým zrezlým železem v hrdle zpíval svůj minimálně obstojný text a imitoval při tom vychlastanej a vyhulenej hlas černošských mistrů blues, přidali se ke mě a zpívali, jamovali, blbli, dělali si srandu i z vlastního zesměšňování. Naneštěstí tam byli i tací, jimž moje opakující se vyřvávání OH BABY BABY, I WANT YOU BACK, OH BABY BABY, RETURN TO JACK dělalo problémy. Já jim to nemám za zlé, znělo to strašně, ale byla to myslím účinná ochrana před ještě větším šílenstvím.

Tak, to je všechno, sice to nemá ani hlavu ani patu, ale vypsat jsem se z toho musel. Jakmile stáhnu fotky, nějakou sem přihodím.