Germanicvs

Nedávná projekce tak trochu opomíjeného Skolimowského snímku Křik (1978) s démonickým Alanem Batesem (1934-2003) ve mně vygenerovala nečekanou vzpomínku. Jisté neuhlazené rysy herecké ikony tak trochu připomněly známou tvář z minulosti. Pohled do internetového prohlížeče dodal děsivou informaci, že právě v roce 2022 minula první pětiletka, kdy do světa mýtů a legend odešel nejen filmový pedagog Jan Kastner (1954-2017).

Nenápadná postava nevysokého vzrůstu s šibalským kukučem pod skly dioptrických brýlí a v jisté době i trochou kil mimo stanovený tabulkový rámec nedávala tušit, co v sobě ukrývá. Šedá vnější fasáda v sobě nesla nečekaný obsah zapáleného filmového pedagoga a estetika, činovníka, porotce, programového ředitele, aktivního „klubáka“, rozhlasového redaktora pravidelného nedělního filmového přepadení, novináře, milovníka pivního moku i dobrého jídla, manžela, otce, kumpána a společníka.

Naše kroky se prvně střetly v momentě, kdy jsem si během studií musel splnit předepsaný počet kreditů v tzv. kreativním bloku a zvolil jsem studenty oblíbený předmět Filmová tvorba. Šuškalo se, že seminář vede chlapík, co dobře kecá, uvidíš i zajímavý filmy a zápočet je jistota. Tohle vynucené lovení kreditů mi otevřelo nové a po pravdě nečekané obzory.

Film mne vždy bavil a přitahoval, ale tahle nová konfrontace dovedla nahlédnout mezi jednotlivé scény, slova ve scénáři i kulisy filmového průmyslu. Nakoukaný film se na semináři náležitě naporcoval, vypreparoval a deformoval na zdánlivě nespatřené jednotliviny. Film nás pohltil, vláčel a nedal nám spát. Kastner byl pro nás „zapálené“ pro věc filmový guru i Weirův Kapitán, co inspiroval a občas nám i pěkně od plic vynadal. Jednou za čas jsem ho coby náladový snílek a filmový pozorovatel prapodivnou smskou vytrestal. Navigoval při psaní bakalářské i diplomové práce a během obhajoby víru v překonání tlaku protistrany dodával. Pak ještě v mezičase jsem jeho výklad Dějin filmové tvorby pravidelně nasával.

Karlovarský festival, jepičí festival v Písku či Letní filmová škola byly místy, kde jsme na sebe tu a tam ledabyle narazili a občas dali řeč. Tak trochu z něho bylo s léty cítit, že nemá pod sebou pevnou zem a zásluhy své a činy podceňuje, nevnímá. V mých očích to však stále byl ten stejný filmový guru, slovních hříček král a všednodenní vzor a profesionál. Poslední setkání bylo rok před odchodem v Karlových Varech. Pohublý, však v plné zbroji po projekcích (i recepcích) putoval. Prapodivně jsme se míjeli bez pozdravu a zpětně si to trapné mlčení ve zprávách tak nějak vysvětlili. Následující rok 2017 jsem Vary záměrně (už z nejasných důvodů) vynechal a přišel o možnost posledního festivalového míjení a švitoření a v říjnu přišel černý háv.

Tedy nyní, po pěti letech ve stínu, milý filmový průvodce a guru vzpomínka se slzou v oku a (ne)poslední rozloučení. Adieu!