Lachtaan

Nestalo se mi to poprvé, že jsem se u filmu musel opravdu krotit, abych veškeré své dojmy v komentáři nerozvlekl do rozsahu románu od G. R. R. Martina, tudíž musím ještě něco málo k dnešnímu zážitku s loňskou Godzillou -1.0 dopovědět zde.

Tenhle ryze japonský biják (fakt si užívám, že tady tohle slovo můžu použít) mě zaujal už během své loňské premiéry. Jde totiž vůbec o první z mnoha japonských snah filmově oživit svou nejlákavější značku, co se dostala i do západního povědomí, poslat i do naší kinodistribuce. V prosinci jsem ji v kině bohužel nestihl, teď je konečně v řádné kvalitě k mání a přestože jsem předem o příběhu nevěděl příliš mnoho, tušil jsem, že volím pro dnešní dopolední projekci opravdu dobře.

Po prapodivné Emmerichově Godzille, s níž jsem se sešel už v útlém dětství a po všech těch snahách větvit vesmír kolem přerostlého ještěra v nynějším Hollywoodu jsem jakožto filmový fanoušek, co rád podporuje i málo podporované regiony ve filmovém světě, musel čistě japonskému zpracování s čistě japonskými herci fandit už od začátku a vyplatilo se. Za fakt málo peněz uhráli fakt hodně muziky a tak hezky přehlednou a do toho působivou destrukci jsem za celý život neviděl v žádném katastrofickém filmu a že má všechny ty profláklé poctivě nakoukané. Abychom ale jen dvě hodiny nekoukali na to, jak reflexí hrůz války vzniklá ještěrka pustoší japonská města, dostali jsme k tomu i zdařile opodstatněné drama jednoho mladého pilota, na jehož frekventované stěžování padají největší kydy, přitom já jej chápal v každičkém momentu a věřil jsem všem zúčastněným všechny, pro západní diváky často přepálené emoce. 

Můžu si tedy tím vším zde napsaným obhájit nediskutabilní pátou hvězdu u katastrofického filmu, protože tenhle žánr z kin i televize téměř vymizel a přitom jsme právě u loňské Godzilly svědky, že mu rozhodně neodzvonilo. Do toho všeho jsem rád, že se japonský hraný film dostal tak silně do českého povědomí a snad budou další následovat.