Gore

Filmové zhodnocení:
Ve 4. týdnu jsem viděl 11 filmů, z toho 3 indické filmy (bollywoodskou trilogii, jehož první díl Už někoho mám, je zajímavou směsicí E. T. Mimozemšťana a Forresta Gumpa, a ve kterém mě velmi zaujala herečka Preity Zinta, která je snad nejhezčí Indkou, co jsem viděl a nezvyklá role pro Hrithika Roshana, který dokázal zahrát i retarda; druhý díl Krrish je už přepálenější mix všeho možného od Tarzana přes Supermana až po bondovky, ale částečně stále funguje, a to hlavně díky Roshanovi, kde tentokrát hraje syna hrdiny z prvního dílu a příjemné Pryiance Chopra; a zakončení trilogie Krrish 3, je velkolepější a ještě přepálenější než druhý díl a finále připomíná hollywoodské blockbustery typu Muž z ocele nebo Avengers, ale bohužel se jim nevyrovná, proto se celá trilogie drží spíše v průměru a Roshan tentokrát hraje dvojroli otce se synem a Priyanka zde má konkurence v krásné Kanganě Ranaut); 2 animované snímky (sequel Hotel Transylvánie 2, který již tolik nefunguje jako skvělý první díl a trpí syndromem všech pokračování nejen animáků, které se snaží být více a je pouze hlučnější, vtípky jsou prvoplánové a určené jen pro první signální; o to lépe dopadl francouzský animák Malý princ, který krásně kloubí moderní svět s tím, který byl vykreslen ve slavné knížce Exupéryho, kdy to celé funguje a nepůsobí vůbec hloupě); 2 české snímky (dokumentární Očima fotografky, pojednávající o fotografce Zuzaně Mináčové, která zažila Osvětim, neměla ráda komunismus, ač se při něm neměla špatně, kdy se mohla podílet na filmech i rozjela svou kariéru umělecké fotografky a zažila slávu jako dvorní fotografka současného karlovarského festivalu, který trpí hlavně tím, že ho natočil její syn a máme tu spíš takovou poctu své mámě, bez nějaké konfrontace nebo pohledu z druhé strany; a krátkometrážní debut Juraje Herze Sběrné surovosti, které je komediálním podobenstvím jednoho dne ve sběrně starého papíru a je téměř dokonalým vykreslením postav a příhod z pera Bohumila Hrabala, kdy jsem nad zpracováním žasnul a byl mile překvapen); 2 umělečtější díla (novinka veterána Woody Allena Iracionální muž, který je hlavně postaven na obou dobře zvolených ústředních hrdinech v podání Joaquina Phoenixe a Emmy Stone, kteří jsou výteční, ale příběhově je to již o něco slabší, neboť u Allena jsem zvyklý na propracovanější dialogy a monology, ale dopadlo to lépe než předchozí Kouzlo měsíčního svitu; a překvapení poslední doby Humr, o alternativní budoucnosti, kde není místo pro single lidi s vynikajícími Colin Farrellem, Rachael Weizs a Léou Seydoux, a za poslední roky snad první film, který mě donutil přemýšlet nad filmem delší čas než je u mě obvykle zvyklé); a 2 temnější žánrovky, které měli v českých kinech premiéru 22.10.2015 (již několikáté pokračování found footage hororu o paranormálních aktivitách Paranormal Activity: The Ghost Dimension, ve kterém se toho děje sice mnohem více než v předchozích dílech, ale již to je otravné a stále se to drží v podprůměru; o to více překvapil neslibný a béčkem zavánějící Poslední lovec čarodějnic, kdy jsem čekal dalšího Sedmého syna nebo Hon na čarodějnice, ale naštěstí to mělo své určité kouzlo, vtip, nadhled, charismat Vina Diesela a Rose Leslie a na nic víc si nehrálo).

 

Nejlepší film týdne:
Humr – velké překvapení od Yorgose Lanthimose, jehož předchozí film Špičák se mi moc nelíbil. V Humru se kloubí jednak skvělý námět, který je dobře zpracován, hlavně ve vykreslení alternativní budoucnosti, charakterech postav a v bizarních situacích, má vynikající herecké představitele a v hlavě se udrží na hodně dlouho. Z dalších filmů zaujal animovaný Malý princ, dobrodružný Poslední lovec čarodějnic, krátkometrážní Sběrné surovosti a do jisté míry i indická trilogie o superhrdinovi Krrishovi. Velmi plodný týden.

Nejhorší film týdne:
Paranormal Activity: The Ghost Dimension – pátý díl hororové série (pokud nepočítáme spin off Paranormal Activity: Prokletí) a je to stále totéž, tentokrát je to o něco málo strašidelnějšího a nemusíme hodinu čekat, než vrznou první dveře. Kdy tato série konečně skončí?

Nejlepší herecký výkon týdne:
Colin Farrell (Humr) – vcelku nezvyklá role pro Colina, ve které by ho hledal málokdo a je zde se svým řeckým knírkem téměř k nepoznání. Svého zvláštního osamělého hrdinu zahrál brilantně. Z dalších herců zaujal Joaquin Phoenix v Iracionálním muži, kdy charakter byl tomu Farrellovému velmi podobný.

Rachel Weisz (Humr) – její výkon byl jeden z jejích nejlepších za poslední roky a jako osamělá a zamilovaná žena byla k sežrání. Ale měla obrovskou konkurenci, a to v Emmě Stone v Iracionálním muži, který podala rovněž skvělý výkon, kterým se herecky vyrovnala Joaquinovi Phoenixovi v roli jejího učitele, v Priyance Chopra ve filmech Krrish a Krrish 3, která začíná v mém žebříčku velmi stoupat a v nádherné Indce Preity Zintě v Už někoho mám, která je mým objevem měsíce.

Nejhorší herecký výkon týdne:
Dan Gill (Paranormal Activity: The Ghost Dimension) – snad poprvé v sérii hrají profesionální herci, ale i tak se jejich výkon, tak jako v ostatních dílech dá zařadit mezi amatérské, což se dá říct i o Gillovi.

Brit Shaw (Paranormal Activity: The Ghost Dimension) – zde platí to samé, co jsem již napsal u Dana Gilla. Shaw taky nepředvedla nic, co by se dalo považovat za herecký výkon.

 

Hudební zhodnocení:
Ve 4. týdnu jsem slyšel 12 hudebních alb a 2 EP, z nichž opět 2 alba byla již z roku 2016 (německý heavy metalový kytarista Axel Rudi Pell vydal již své sedmnácté studiové album Game of Sins, které neurazí, ale ani nepotěší, drží se svého standardu, ze kterého nevybočuje, a ač na poslech je dobré, tak zde není nějaký výraznější, zapamatování hodnější moment; avšak hůře dopadla italská symphonic power metalová kapela Rhapsody of Fire, jejichž již jedenácté studiové album Into the Legend, se mi vůbec nelíbilo a zpěv Fabia Liona mě dost iritoval); 6 alb švýcarské folk metalové kapely Eluveitie, která míchá folk metal s death metalem a pagan metalem (jejich demo Ven z roku 2003, které není plnohodnotným albem a ani nezní moc dobře, o to lépe již dopadlo první studiovka Spirit z roku 2006, která má blíže k death metalu než folk metalu, ale zní dobře, stejně tak o dva roky starší Slania, zato další album Evocation I: The Arcane Dominion z roku 2009 je již vybroušenější a již mísí pro ně typické folk/death/pagan metal a zdá se mi z jejich tvorby nejlepší, na o rok starším Everything Remains (As It Never Was), se již tohoto zaručeného vzorce drží a stále jim funguje, stejně tak na albu Helvetios z roku 2012); 2 zbývající alba německé power metalové kapely Iron Savior (výtečné The Landing z roku 2011 a Megatropolis 2.0 z roku 2015, které je pouhou novou verzí, v novém kabátě a novém mixu udělané album Megatropolis z roku 2007); 2 dozvuky roku 2015 (unpluggedové album německé kapely Unheilig, pojmenové MTV Unplugged "Unter Dampf – Ohne Storm", a ač z řady MTV Unplugged vzniklo několik nezapomenutelných hudebních zážitků, o tomto albu se to nedá říct a je tristní; a téměř neznámá brazilská gothic metalová kapela Semblant s albem Lunar Manifesto, ze které vyčnívá pouze song What Lies Ahead, jinak se drží v až podprůměrném aranžmá); a 2 EP (v první polovině 90. let velmi úspěšný taneční projekt Alexe Christensena, který prošel od techna po eurodance, známý pod názvem U96, se vrátil a vydal na konci roku 2015 instrumentální album Dark Matter, které se v žádném případě nezařadí mezi jejich největší počiny a určitě ho nevrátí zpět na výsluní, a album nepřinese nic zajímavého a již teď nevím ani jak znělo; a britská heavy metalová legenda Black Sabbath vydala v lednu 2016 v rámci svého nového turné EP The End, opět s Ozzy Osbournem, které mile potěšilo).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Iron Savior – The Landing = tahle německá power metalová partička se svým sedmým studiovým albem dostala zatím na vrchol své tvorby. Skladby jsou údernější, hitovější a melodičtější. Vrcholem je skladba Moment in Time.

Nejhorší hudební album týdne:
Unhelig – MTV Unplugged "Unter Dampf – Ohne Storm" = tuto velmi oceňovanou německou kapelu hrající styl Neue Deutsche Härte (který proslavili např. Rammstein, Oomph!, Joachim Witt nebo Stahlmann) mám vcelku rád, ale jejich síla tkví hlavně v úderné elektronice, kterou unplugged koncertem úplně zabili a zbyl jen nic neříkající zpěv v němčině, který byl otřesný a celkově se album nedalo ani doposlouchat.