spotczek

Než jsme letos odjížděli na dovolenou, neustále se někde hovořilo o škodlivosti plastového odpadu. A dokoukala jsem dokumentární seriál České televize o hasičích z našeho kraje. Sice si nepamatuji žádnou příhodu se zvířetem, které by zrovna zachraňovali, ale obecně se v Česku o hasičích ví, že se snaží pomoct, kdekoliv to jde. Budiž jim za to dík!

Když jsme se asi druhý týden v červenci nastěhovali v portugalském Portu do celkem příjemné garsonky ve třetím poschodí úzkého domu (jiné tam snad ani nemají) nedaleko hlavního náměstí, hned vedle vyhlídkové věže kostela na kopci (bez kopců to v Portugalsku nejde asi nikde) a majitel nám předal klíče, ještě jsme netušili, jaký neutěšený pohled se nám naskytne. Přímo proti jednomu z našich dvou oken se nacházel racek v příliš úzkém prostoru, než aby mohl roztáhnout křídla a odletět. Patrně ho tam nalákal igelitový pytlík, jenž v době jeho příletu asi ještě obsahoval cosi dalšího, možná chutného. Těžko říct. Manžel si racka v pasti všimnul hned. Já po zkušenostech se „zlozobáky“ ze Skotska, jak říkám těm opeřeným zahlížejícím nenažrancům, odhadovala, že je jen tak něco nerozhází. V podstatě jsem si byla jistá, že se z té šlamastyky určitě nějak dostane. Každopádně nám oběma připadal racek celkem svěží, takže jsme šli v klidu nakoupit.

Jenže milý racek ještě večer trčel mezi zdmi. A nám začalo docházet, že jsme patrně jediní, kdo o něm vědí. Nedělal totiž v podstatě žádný hluk. Jestli se ozýval, tak jeho volání zanikalo v moři mnoha dalších, pro naše uši stejných racčích vzlyků. A jeho tělesná konstituce na vlnité střeše také asi mnoho lomozu nevytvořila. Tam, kde se pohyboval, to vypadalo pouze jako jakýsi zadní vchod k domu, jenž se nacházel až v ulici za ním. Zdi kolem racka tvořily jakousi úzkou vanu, z nichž pouze jedna měla směrem k jeho prostoru proražené okno, bohužel však trvale zakryté železnou venkovní žaluzií. Na úzkých stranách převyšovaly zídky střechu asi o necelý metr, přesto pro ptáka byly příliš vysoké, aby na ně vyskočil. Zkrátka dovnitř takto vymezeného a velmi úzkého koridoru bylo vidět pouze z výšky, patrně jen z jednoho našeho okna, případně okna nad námi.

Když nám došlo, že obyvatele našeho domu tvoří jen turisté, kteří stejně jako my nebudou vědět, na koho se obrátit, propátrávali jsme úzkou uličku pod námi, kdo by mohl pomoci. Ale v podvečer tudy téměř nikdo nechodil. Jediný člověk, kterého jsme zastihli, byl také turista, který ale neměl šanci ptáka ani spatřit. Museli jsme počkat do rána.

Asi v 9 dopoledne se pod našimi okny začali vybavovat dva místní chlapíci, kterým jsme běželi i s natočeným videem vysvětlovat, co se nám to před oknem odehrává. Krčili rameny. Jeden sliboval, že zkusí říct místním dobrovolným hasičům, jestli racka zachrání, ale moc velkou šanci tomu nedával. Druhý zvonil na majitele střechy, prý špatného člověka, ale ten se vůbec neukázal. Žádná jiná pomoc je nenapadla. Manžel na netu našel nějakou instituci zabývající se ochranou zvířat, ale ti se na obsáhlý mail i s videem neozývali. Přišlo nám, že víc už v tu chvíli nemůžeme udělat, a vydali jsme se do víru velkoměsta.

Další den racek stále trčel na střeše. Už se nepokoušel vzlétnout. Odevzdaně seděl mezi zbytky sáčku, obalu od salámu či sýra a spoustou špíny. Vypravili jsme se za hasiči, kam nám mapa ukázala. Poslala nás správně. Starší chlapík nám tvrdil, že zavolá místní jednotce, aby se tam někdo podíval, ale protože nechtěl vědět, kde se racek nachází, bylo nám jasné, že se nás chce jen zbavit.

Tak už zbývaly pouze naše vlastní síly. O tři domy dál od hasičů zrovna parta dělníků pracovala na interiéru patrně budoucího obchodu a na korbě auta měli velký žebřík. Manžel tvrdil, že to ten kilometr z kopce a do kopce unese. Po krátkém domlouvání nám ho půjčili.

Ruku k dílu jsem přiložila i já. Připadali jsme si trochu divně, když jsme po největším hlavním náměstí v Portu táhli obří žebřík, o němž si můj drahý nejprve myslel, že je zbytečně dlouhý, ale když jsme dorazili k obří zdi, měla jsem strach, aby se kvůli tomu pitomému ptákovi ještě z těch asi 5 metrů nezřítil, protože dosahoval kousek pod okraj vyvýšené zídky nad střechou. Poslední, třetí díl vysunovacího žebříku manžel „přehodil“ opatrně k rackovi, aby se neprobořil ke zlému majiteli na dvůr a zároveň ho mohl poté zase zvednout a opatrně poslat ke mně zpátky na zem, až po něm racek vyhopká. Přelézat zeď v té výšce a netušit nic o střeše, po které se pohyboval jen racek, už by bylo příliš šílené.

Aby racka manžel nerušil, slezl. Já vyběhla schody k našemu oknu a doufala, že racek pochopí, co má udělat. Nejprve to vypadalo dobře. Rozeběhl se k žebříku. Ale u něj se zastavil a zamrzl. Pak udělal pár kolébavých kroků pod něj.

Napadlo mě hodit mu tam nějaké jídlo a vodu.

Manžel znovu vylezl po žebříku nahoru a hodil mu tam kousek klobásy v chlebu, slané sušenky a vylil tam vodu.

Racek nic.

Začínalo nám být jasné, že se akce nezdařila. Manžel balancoval ve výšce, říkal, že racek nic nechce. K jídlu jen strčil zobák, ale nic víc. Házel přímo na něj kamínky ze zídky. Racek už vypadal apaticky.

Chvíli jsme ještě počkali, co by kdyby, ale nic se nestalo.

Pracně jsme odnesli žebřík zase zpátky. Nic to nestálo. Tedy kromě sil. Majiteli žebříku stačilo, že jsme mu ho vrátili. Půjčil nám ho jen proti manželově řidičáku. Vlastně byli dělňasové moc fajn.

Člověka dodnes jen mrzí, že jsme přišli pozdě. Bláhově jsme si mysleli, že je tam racek uvězněný asi 2 dny. Ale protože po našem návratu od pracantů byl už mrtvý, je jasné, že to bylo déle. V tak stinném místě, kde sice neměl co pít, ale na začátku července v Portu nebyly zrovna závratné teploty, musí pták vydržet minimálně 3 dny. Bůhví, jak dlouho tam strkal hlavu do plastové tašky, doufaje v cosi opojného a delikátního.

Když jsme po dovolené odjížděli z Ruzyně autobusem, přišla manželovi zpráva. Ochranáři z Porta nám psali, že tímhle se oni nezabývají, že máme na stránkách města najít spoustu jiných institucí, které zvířata v nouzi zachraňují. Nic jsem nenašla. A nezdá se mi, že kvůli chybějící anglické mutaci. Zkusila jsem schválně i liberecké stránky, taktéž bez angličtiny. Ale i kdyby cizinec rozuměl, pochybuji, že by Krajská veterinární správa nebo útulek pomohl. Tedy asi by záleželo, komu by se dovolal, pokud by to jako cizinec vůbec zkoušel. Na webu našeho města jsou jen telefony a poštovní adresy. Těžko říct, jestli by cizince napadlo žádat hasiče…

Když mi po zbytek dovolené za oknem hnila mrtvolka zlozobáka a řvali ostatní racci, často spolu s vyděračsky hladovým pláčem jejich ještě hnědě zbarvených ptáčat, uvažovala jsem o tom, jak snadné může být i pro člověka dostat se do situace, která na první pohled vypadá jako legrace, ale může být smrtelná. Mám já sama pokaždé jasnou představu, jestli určitá zeď není pro mě příliš vysoká, jestli se vlastní nekritičností nedostávám do větší šlamastyky, ze které už se nevylížu? Člověk si vzpomene na film jako 127 hodin nebo na lišky, které jsou schopné si ukousat vlastní nohu, aby se dostaly z pasti. Dokázala bych to já?! Ale co takový prostor jako ten našeho racka? Cokoliv si ukousat by nepomohlo. A jak se umírá s vědomím, že je to z vlastní blbosti?!

Jaký rozdíl je z hlediska pomoci mezi mnou a rackem (nebo třeba holubem)? Troufám si tvrdit, že rozdíl je jenom právní. Když se něco zanedbá u člověka, může to být trestné. Z turisty aspoň něco kápne do pokladny hostitelského státu, ze zvířete těžko.

Co kdyby však v některém turistickém cíli (prostě kdekoliv na světě) najednou nežilo žádné volně žijící zvíře? Jak moc by to byl oblíbený turistický cíl?!

Nikdy bych neřekla, že si v takové souvislosti vybavím Viscontiho Smrt v Benátkách s onou děsivou chorobou v pozadí. Hlavní smysl byl sice o něčem jiném, když sám režisér říkal, že jde o morální smrt. Ale není právě neochota chápat život jako nezpochybnitelnou hodnotu, ať se jedná o jakýkoliv život, součástí naší morálky? Sice nikdy nebude v lidských silách zachránit všechny a všechno, ale určitě je potřeba předcházet zbytečné smrti!

Z jakého důvodu střecha toho úzkého koridoru nedosahuje až k horním okrajům zdí? Jak se do tak nepřístupného prostoru dostala taška s odpadky? Proč by se mořští ptáci honili za plastovým odpadem, kdybychom je nenaučili, že v takových obalech se může skrývat ledasco výživného?

Myslím, že naší chorobou je lhostejnost. Nejen Portugalců a zlých lidí. Nás všech. Ať už se to týká ne-záchrany němých tvorů, bezduchého odhazování nejen plastových odpadů, ale i ne-respektování vlastních zákonů a pravidel či znevažování významu cizích kultur a jejich výdobytků. A nepomůžou paragrafy, nařízení, příkazy a zákazy s obušky a bitím, bohužel dokonce ani vzdělávání. Úcta k hodnotám, tedy i k životu obecně se nedá naučit. Váhu těmto hodnotám vtiskujeme pouze svým chováním, vlastním vnitřním přístupem.

V Lisabonu na ulicích jsme potkávali přistěhovalce. V průchodech a podloubích měli mezi papírovými krabicemi a trochou osobního majetku rozložené matrace. Jednou jsme viděli i lžíci a zapalovač pod ní… klidně před lidmi, přes den. Takhle si představovali svou zemi zaslíbenou, bohatou Evropu? Je mi víc líto jich nebo racka?!

Protože si o sobě nemyslím, že se nikdy nedostanu do srabu, naopak jsem si jistá, že někdy někde budu potřebovat něčí pomoc (a je jedno, jestli mi problémy způsobí blbost vlastní či mých politických představitelů), budu vděčná za kohokoliv, kdo lhostejný nebude. I když nepřijde záchrana hned či včas, bude mě těšit vědomí, že jsem stála aspoň za snahu.

Zlozobáku, blbče, odpočívej v pokoji!