Douglas

 

"Spiral, Slasher, and Sequel: Case of HAPPY DEATH DAY (2017) and HAPPY DEATH DAY 2U (2019)"

V akademickém časopise Panoptikum nedávno vyšel další příspěvek k mému výzumu tzv. spirálových narativů, ve kterých se hlavní hrdina či hlavní hrdinka stále dokola probouzí do stejného okamžiku - a musí se s tím nějak vyrovnat. V tomto případě řeším jiné otázky než v předchozím článku, přičemž hlavním nástrojem výkladu jsou mi filmy VŠECHNO NEJHORŠÍ a VŠECHNO NEJHORŠÍ 2.

Zaprvé mě v článku zajímá, jak sami tvůrci uvažují o spirále jako o inovativním prostředku, který jim umožňuje ozvláštnit osvědčené vzorce vyprávění, v tomto případě  teenagerské vyvražďovačky alias slashery.

Zadruhé jsem se ptal, jaké lze najít paralely či ekvivalence mezi jimi proklamovanými cíli a uměleckými problémy - a mezi systémy vyprávění výsledných filmů.

Zatřetí mě zajímalo, proč vlastně producentům připadá jako dobrý nápad investovat do dalších a dalších filmů o časové smyčce, kdy jde o relativně opakující se model vývoje.

A nakonec, což je důvod, proč jsem se věnoval právě těmto filmům, mě - začtvrté - hrozně lákalo zjistit, jak si poradili se sequelem. Žádný film se spirálovým narativem se totiž dosud sequelu nedočkal. V případě NA HROMNICE O DEN VÍCE (1993) se o něm mluvilo, ale nikdy se k žádné skutečné přípravě ani nepřistoupilo. V případě NA HRANĚ ZÍTŘKA (2014) už od prvního filmu uplynulo šest let, leč navzdory všem prohlášením se za vývojovou fázi žádný konkrétní projekt jeho pokračování neposunul - pouze se pořád dokola tvrdí, že už už se začne točit. Důvodem může být stěží řešitelný rébus, že pokud je spirála nástroj, jak inovovat něco jiného... jak pak inovovat samotnou inovaci? Tvůrci VŠEHO NEJHORŠÍHO 2 se do toho rozhodli pustit a umožnili mi výše načrtnuté otázky efektivně rozšířit, a to v dimenzi kreativní, estetické i výrobní.