odpadlik123

Stručná charakteristika v několika větách: Docela neoriginální a nenáročný kousek s Gidrou, zatím se mi přesto líbil z toho, co jsem s ním viděla, nejvíc. První cca čtvrt hodina je zcela nepokrytá vykrádačka Pár dolarů, poté se nám to začne trochu odlišovat, aby se na konec objevila i zcela ojedinělá (i když předvídatelná) zápletka. Gidra coby nájemný lovec zločinců v pokoji loví zločince, přičemž mu do cesty přijde jiný lovec zločinců, který si je loví taktéž s tím rozdílem, že oproti krutému Dragomirovi ten ve filmu oddělá všehovšudy jednoho, za což ovšem inkasuje neméně. Dva konkurenti / kolegové machrují, nevěda, kdo z nich je lepší. Z místní banky však byla uloupena slušná sumička a je třeba dostat peníze zpátky a zloděje pod drn, tím spíš, že jejich šéf posléze unáší krásnou dívku a je na ně slušná odměna. Gidra neozvláštňuje své melounové výkony zajímavějšími kreacemi či charismatem, tady se ale jeho poctivý muž dá vydržet, mladý konkurent v první polovině jako poměrně nesnesitelný floutek, což se při pozdějším vzájemném vylévání srdcí ztratí a pánové začnou i spolupracovat (k čemuž ještě přizvou odborníka na dynamit, komickou postavu až hrůza). Několik poměrně neodůvodněných bitek, kdy si Gidra skutečně z rozpůlení desky stolu či roztříštění barové stoličky o vlastní hlavu nic nedělá a svou železnou pěstí skolí všechny muže vkol, docela vydařená záchranná akce v jeskyni (to s oštěpem je novinka) za doprovodu nekonečných výbuchů dynamitu, kdy se konečně zapojuje i věčně přihlížející floutek Infanti a režie nás ještě ke konci stihne přesvědčit, kdyby někdo pochyboval, o zrůdnosti záporáka jím praktikovaným zastřelením psa, pouze naznačeným krutým násilím či sváděním hrdinky. Gidra nutící nám stále své myšlenky „zda je vlastně morální býti lovec zločinců – samo, že není“ a umravňující svého spolupracovníka nám na závěr předvede naprosto nejnepochopitelnější souboj, co znám, do toho velmi zvláštní Giombiniho hudba (ale nemá moc prostoru) a v žánru svým hrozným zjevem snad nejobtížněji koukatelní herci ztvárňující všechny účastníky tohoto nenáročného kousku. Čistý průměrek.

Odkaz zde

S filmy z těchto let mám zatím pramalé zkušenosti, jelikož mě pořád odrazuje jejich rozpadlá atmosféra prostor lepších časů a nádech nové vlny (takový jsem zbabělý kojot). Mannaja se zdál nejméně závadný (na Keomu už dojde co nevidět) a komentáře typu "Django po deseti letech, ovšem o dost brutálnější a syrovější" atd, zněly zajímavě. Ale nakonec to bylo úplně jiné. Brutalitě raného Djanga sig. Corbucciho se tento vlastně dosti mírumilovný film ani nesnaží podobat (což jde koneckonců těžko).

 Stručná charakteristika ve více větách: Nevědět, že vznikl tak pozdě a nebýt těch polorozpadlých kulis, člověk by řekl, že jde o starý dobrý spaghetti s patřičnou atmosférou, tradičně přímočarou zápletkou i rozuzlením. Surové scény tu vlastně nejsou (i ta ruka Donalda O’Briana odletí mimo záběr, přičemž ten si z toho pramálo dělá), pověstné zpomalené záběry se tu takřka vůbec (krom podivného začátku a části konce) neobjevují a celé si to pokojně plyne ve své rozblácené a zamlžené atmosféře, ze všeho a všech bahno jen crčí. Vikingsky působící sympaťák Mannaja, mistr to ve vrhu sekyrek, je nadmíru mírumilovný, férový, morální a pacifistický typ ochránce práva, zjevem se podobající Franco Nerovi, odvážně překonávající nástrahy vlastně všech okolo, zejména pak odporného ulízlého Johna Steinera se svými krvelačnými dogami, odpudivého invalidního šílence McGowana i se svou odpudivou dcerou, kteříto přímo vybízejí k tomu dostat čepelí sekyrky do čela. Maurizio Merli, pro žánr netradiční to chlápek (škoda přeškoda), si vyzkouší všelicos od mučení až po válení v bahně (ovšem kdo by se v těchhle močálovitých exteriérech rád nevyválel), ujme se jej veselá společnost pojízdného bordelu i příjemná dívka v něm a on sám sem vnáší poněkud nezvyklý ekologický nádech! Ústřední song zpodobněný příšerně chraplavým umělcem působí dosti ponuře a rušivě, ale ve chvílích, kdy nezpívá, má vlastně pěknou melodii. Sekyrky budou po právu lítat jen pokud to bude nutné, objeví se tu i nezničitelní matadoři typu Nella Pazzafiniho, což potěší, po celý film od někud vyskakující dosti se nehodící komický stařík, což už potěší méně, dohoromady ovšem skvělá podívaná se zcela klasickým příběhem, tradiční špagetka. Ale toho Rika Battagliu bych vážně nenašla.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Tohle mi už dlouho unikalo... Takový zvláštní, ne tak úplně westernový špageťák. Gemma, typický to hrdina spaghetti roztodivností zde dostává netypického parťáka, Mario Adorfa. Jeho lehce jednodušší přístup k problémům věci (to, že mu Gemma odcizil jeho jediné úspory) zapřičiňuje, že ho Gemma tahá tak trochu za fusekli a s jeho pomocí prchá bandě zabijáků, vydělává načerno peníze a zatímco parťák marně doufá ve své ztracené dolary, po váženém Gemmouškovi jedou všechny ženské, které se objeví. Přes to, že je chvílemi dost hrozný týpek, není to takový typ, jako Arizona, což je fajn a ve skrytu duše tuším, že jeho Tim je celkem příjemný parťák. Mario Adorf (jehož znám převážně v Mayovských Santerovských smokinzích) v oválené roli toužící opravit svůj ranč za ony prachy a spolupracující tím pádem s Gemmou slibujícím náhradu je parádní. Tato spolupráce může být i dost nebezpečná. Nikdo v dějinách špaget totiž nikdy neměl tak bezcitné záporáky, jako má Petroni, a Rick Boyd s nožem zde je kapitola vážně pro silné nervy, málokdo vám bude tak odporný jako on tady (a že on válí vždycky i v několikasekundových rolích). Jistá melancholická atmosféra celého díla, které nevím, zda bylo zcela vážné (vlastně dost smutný film celkově, brutální násilí a ten dojemný Morricone) či ne (většina akcí ústřední dvojice a vůbec ne špatné Gemmovy špeky). Výsledek je takový: posmutnělý ne tak úplně špagety, ne tak typický Gemma (bacha, má tu i svědomí) a všechno dohromady dost parádní. Jen trochu jiná atmosféra, než mívají jiné Petroniho kousky. A ten Gemmův taneček vážně baštím...

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Díky zasloužilému titulkáři špačkovi421 zase jednou možnost shlédnou něco z mistrovských děl "djangovských". A věru, stálo to za to. Takřka od začátku, co začne hrdina rokovat se svým mrtvým otcem o problematice jeho pohřbení (po čemž dojde k překvapivému rozhodnutí, že ho nepohřbí) se mi začalo zdát, že to nebude vážně braný western, postupem času mě utvrdili, že jde o časnou parodii. Hrdina je vlastně Gemma zveličelý na N-tou a přehnané hrdinovy projevy a machry jsou konkrétně parodií na Gemmovky (zejména Arizonu). Hrdina totiž hraje toho floutka takovým stylem, kámoš Sancho (ve vodnickém oděvu) svého Gordona na kladné straně též zajímavě a mám dojem, že to všichni (a chvílema snad i záporáci) berou vyloženě parodicky. Ida Galli, které konečně umožnili ne jen zbožně celý film čekat na svého Gemmu, Chucka Molla a jiné statické role, je vážně dobrá, nepopsatelné bitky, tak trochu nekonečná akce ve tmě s postřeleným hrdinou, drsný záporák, hrdinka ala Arizona Colt a podivný mladší bratr. Ovšem všechny ty gemmovské vrtochy jsou vyhnány do takových extrémů, což způsobuje, že hrdina Django (objeví se tu i Ringo) je, coby parodie na otravný originál, vlastně sympaťák (ale nesmíte ho brát vážně), svými kousky chvílemi připomíná spíš kaskadéra, přičemž Nicolai tuhle parodičnost ještě ze všech sil podporuje. Nezvyklá, ale krásná přímořská krajina či co, nenáročná zápletka, vážně povedená zábava, čtyři hvězdičky jasné. Ale za ten závěr, ve všech žánrech a všech filmech upřímně nejlepší, co znám, prostě musím dát plný počet.

Odkaz zde

Stručná charakteristika ve více větách (s pár drobnými spoilerky): To, že mi na poprvé první Sabata přišel zvláštní, je fakt, že neměl moc děje jsem přešla, Sancheze s velkým sebezapřením taky a přes tu všechnu kvantitu nahrazující logiku ho mám ráda. Po neokomentovatelném Návratu jsem se už k Paroliniho megadílům vrátit nehodlala, avšak tohle mi nějak unikalo, tak do třetice...všeho zlého. Překvapivě nejméně důležitou mi tu přijde ústřední postava třásnatého Indio Blacka (tedy Sabata Yul opětovně mučený Soukupem), Sancheze ve víru podivně zapletené revoluce tu už nemůžu ani cítit a jeho málomluvní přátelé (tanečník flamenga a Sartanovský šerif s fetišem z hodinek plus mnozí jiní) doplňují ansámbl. Kdyby však byla zdánlivě málo sranda, tvůrci se rozhodli za záporáků udělat Rakušany (nic vtipnějšího, než německy nadávající Bruno Corazzari zřejmě nemůže být) a hlavní postavu z Deana Reeda. Neznala jsem ho, bylo to první (a doufejme i poslední) celofilmové setkání s jeho frajerem nad věcí, jemuž dabing (či ne jen to) a zjev dodává nádech jisté přiteplalosti a který mě po celý film nutí doufat, aby mu už někdo řádně naládoval broky do zadku. Omyl, nestane se mu VŮBEC nic, všechno skvěle dopadne, Sabata se nijak neprojeví, záporáci doslova rozmetáni, Dean (dle tradiční Sabatovské šablony) ostrouhá, jinak ucházejícně ztmelená hudba se nějak vytratí, hoši si ještě od plic zanadávají a ze všeho jsou cejtit prachy na sto honů. Až teď zjišťuji, jaký že to byl první Sartana majstrštyk a prvního Sabatu zřejmě za pana Kramera točil nějaký osvícenec. A ten Reedův deník, to musely být zápisky...

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika málo větách: Překvapivě dobrá Gemmovka. Čekala jsem typicky gemmovský po americku lehce slaboduchý výcuc, ale tohle bylo zatraceně dobré. Častý model přezíravého floutka se tady záhadně vytrácí a Gemma vystupuje v zajímavé roli jižanského vysloužilce mstícího svého bratra (tradiční vůdce kaskadérů Zamperla) odstraněného pomocí zákeřného plánu vlastně bratrovraždou, i svou málem mrtvou maličkost. Čím vypadá záporák melounověji, tím je větší křivák a všichni kolem něj taková nechutná skupina, že člověk (a nebývá to zrovna pravidlo, že, Arizono C.) Gemmovi při pomstě vážně fandí. A  tahle vážná role mu jde, poté, co se zbaví počáteční nervozity shozením jižanského plnovousu, vstupuje tradičně oholen do jámy lvové s pevným odhodláním, práskačským Nellem Pazzafinim v džínech v zádech a tajemným dolarem v kapse. Zatraceně mě překvapila i promyšlená zápletka, potěšila jarně rozkvetlá Itálie, sympaťák Gemma a naprosto perfektní znělka, ten Ferrio má ale šlágry... No a banda drsných záporáků sápajících se po nevinné Idě Galli, taková milá blbost. Těším se na zbytek série...

Odkaz zde

Spoření s Gemmou - pomůže vám zachránit život

Stručná charakteristika v několika větách: Jakože Johnny Hamlet se mi nelíbil, troufla jsem si ještě podivnému herci Andrea Giordanovi poskytnout jednu šanci. Takže, myslím si pořád, je to hrozně divný týpek s vážně podivnými filmy. Jak je ve filmu Giordana, všichni v kol mají prapodivný přebarvený make up a celková barevná kompozice bývá chvílemi dost šílená. Příběh v sobě mívá něco duchařského a hrdina není sympatický (zvlášť na začátku, ale to tady asi ani neměl být). Ale začíná to poměrně zajímavě, uprchlý trestanec Giordana se od umírajícího vojáka dozvídá o ukrytých financích a aby je získal, vydává se za něj. Je to jednodušší, než se zdá, protože jeho otcem je slepý Piero Lulli v zatraceně neobvyklé dramaticky dojemné roli. Hrdina je rozhodnut uzmout prachy a zmizet, je tu ovšem jednak dívka starající se Pierovi o domácnost a Piero, jemuž se něco nezdá. A je to vážně drama, nebýt toho, že od osudné noci, kdy se v tomto městě duchů střetávají bandy dvou jakýchsi polokomických vojáků a bandy vedená Giordanovou bývalou, to začíná být nějaké rozteklé. Chvílemi dost hnusné mučení, střílení, vzájemné olupování, válení hrdiny v bahně a všeobecně divné události bohužel úplně zašlapou dramatickou první část - jako by scénáristé už nevěděli, co dělat, pročež Piero pouze popochází v budově a je mu vždycky oznámeno, že se venku nic neděje. Pak už tam není vůbec, prozměnu se na solidní cestě pomsty (jedna bitka v hospodě je jako vystřižená z komedie) setkáváme s Giordanovým přítelem vypadajícím jako úchyl, mluvícím a chovajícím se podivným způsobem (strašně mi chováním připomínal Hrzána) a v pravý čas šikovně vypomáhajícím dobru věci, škoda, že mu nepovolili nic udělat. Takže Giordana přiměřený, záporáci jedni z nejhnusnějších, skvělý Pierro v moc malé roli a kdo mě tedy kakal, tak ženská táhnoucí zároveň se záporáky i s hrdinou ( „Vždyť jej pořát miluji…“), to byl tedy ochotnický výkon. A tradičně zajímavý Ferriův song.

Odkaz zde

Špinavý psanec Giordana...porucha není na vašem přijímači

Stručná charakteristika v pár větách: Pomsta se naštěstí dá pojmout i o dost jinak. Parádní ranná věcička z doby, kdy ještě autoři definitivně nevěděli, co s tím, a když to dali dohormady, vzniklo z toho pozoruhodné dílo. Sympatický hrdina Pecos typu tak trochu pometlo, majitel saloonu, jeho statečný mladý brácha, plno zajímavých lidí a jedna z mála ženských, která má své opodstatnění a vůbec mě svou přítomností nekrká, naopak je velice prospěšná jak ději, tak hrdinovi a proti zákeřný pohřebák a parta špičkových držek, které se chovají jako malí kluci, jejich akce: seberem se, jedem, hledáme prachy, nenajdem, jedem jinam, přepadnem každého, koho potkáme, muže zabijem, ženy znásilníme, jsou zatraceně zábavné a zaručují nebezpeční jak pro Pecose, tak pro všechny v kraji, neméně pro hrdinku (ačkoliv, když  vypadá, jak vypadá, nemůže se divit, že ve všech vzbuzuje nejzvrhlejší choutky...). Jakože mají velikou úmrtnost, tihle drsní týpci se drží dlouho (časný Georgík až překvapivě) a užívají si každou chvíli zacvičování se do legendárních rolí záporné strany špaget. Parádní hudba, parádní příběh, skvělé výkony, absence komických dědků potěší, ze všech stran čiší novota a optimismus časného dílka. Jen ten Pecos má chvílemi vážně zajímavý mak up (Mexičany holt museli ještě vychytat) a pod víčka mu snad strkali sirky, nebo tak vážně vypadá? Chvílemi vypadal jako vcelku fešák...

Spoilerová řečnická otázka: A jak dopadla ta ženská sdílející k závěru příjemnou společnost odborníků přes mučení nevinných žen? Vyletí/nevyletí?

PS: Dlouhé jak předchozí Gidra, ale ten se mi zdál proti tomuhle aspoň čtyřhodinový.

Strašně zábavný film

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: (Obsahuje spoilery)Tak to byl prostě pokus, moc jsem od toho nečekala a taky z toho moc nebylo.

Můj despekt ke Gidrovým výkonům se mohl vylepšit v tomto díle, kde hraje záporáka a nosí slušný knír – a pravda, že takhle vypadá i působí líp. Jinak zbytek je takový: hrdinovi Cjamangovi (George Ardisson) opatřenému takovým ksichtem, že při přiblížení ke kameře solidně smýšlející diváci prchají od obrazovky, vystřílejí v době nepřítomnosti celou rodinu ( i sestru Martínkovou) a on se jede mstít nevěda na kom. Potkává však divného tlouštíka Sancheze, svědka onoho masakru, a ten ho posílá po stropě vrahů. Záběry, kdy osoby někam jedou po dobu pěti minut, neznámý pistolník (možná Cjamango, možná ne) jde za tmy po ulici či žena sleze s vozu, vejde do budovy, vyjde a odjede a podobné zábavné akce za doprovodu na nervy lezoucí hudby vyplňují celý děj. Hrdina je nesympatický blbeček, záporná strana o málo zajímavější. Poté, co po mnoha jiných Cjamango hrdinně odstřelí Gidrova bratra Jacka (ležérní Martell v malé roli trvale pod parou) a mimochodem dle počtu výstřelů, ten měl při souboji nenabitou zbraň, truchlící Gidra se nasere, shromáždí armádu a hurá na hrdinu. Nemá šanci, konečná kulometná přestřelka s likvidací alespoň sto členů čítající bandy, kdy se kamerou točí tak, až se divákovi dělá blbě, už zbytek nevytrhne. Kdyby aspoň Gidrovic rodinu nechali něco udělat... Prim ve vší zrůdnosti však přese všechno drží I. Spalla, s hrůzou se domnívám, že snad komická postava lovce mrtvol, chodící za Cjamangem a nakládající jeho ubohé oběti (bez skrupulí krade od pozůstalých) na dvoukolák kvůli vlastnímu inkasování. Ale to s mrtvým Martellanzou, to byl vrchol. Fuj.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Film tvářící se jako zatraceně zajímavá věcička. A v první půl hodině tomu tak vážně je, ovdovělý dezertér Hilton se svým malým děckem, podivnými přáteli (rozevlátý vágus Mendoza v netypické poněkud komické roli a odpadlý mnich)a zoufalstvím v srdci se táhne nehostinnou krajinou, potkává samé nepřátelské lidi, a jelikož míří z oblasti zasažené cholerou, je s nenávistí vyhazován odevšad. Dítě tímto zemře hlady a nešťastný Hilton slibuje pomstu všem, kteří mu ublížili a hlavně strůjci toho všeho, žárlivému Sandovalovi. A vážná role syrového mstitele by mu šla, myslím si, vážně dobře. Film se však následně rozpadá do podivných děj nepodporujících epizod, jako Hilton se mstí tamhle, Hilton se mstí tuhle, nabírá lidi, ztrácí lidi, prchá do Mexika, dokonce leze za ženskou, pročež se s žádnou postavou vlastně vůbec neseznámíme, a když jeden náhodou udělá zajímavější akci (Mayovský prominent Rojo s účesem jako z historického dramatu), zmizí co nejrychleji ze scény. I z počátečního muže pomsty Hiltona i ze Sandovala se rozdrobeným dějem (dost možná, že je to i šílenými střihy) stává jenom figurka uprostřed zcela americky nudného příběhu a hudby, kdy zjevně drželi Ferria pod krkem. Efektní závěr, zbytek ale zoufale nesourodý a nudný.

Jo, myslím si, že Hilton by tu byl vážně dobrý, nechat ho tak něco udělat.

Odkaz zde

Hilton se mstí

Stručná charakteristika v šesti větách: Stejný rok, podobné obsazení (i ten Sancho, i když tady jen epizodně), stejný skladatel – jiný film. Bratři Clint a John mají nevyřízené účty, přičemž Clint (tradiční Camaso, netradičně chvíli i ve smokingu) je úskočný podrazák a férový John (perfektní Gianni, kterému tu už povolili i vtipkovat, a jenž se často nachází v nezáviděníhodných situacích a s nezáviděníhodným bratrem) touží po spravedlivé odplatě z jeho strany – 10 let Camasa za mřížemi. K tomu okradený zloděj Piero Lulli, brutální Camasovi kámíci (ten Bruno C. má v tom mučení nějakou zálibu), poklad, něco flashbacků, melancholická atmosféra (závěr až trochu přehnaně) a něco černého humoru. To vše poměrně solidně poskládáno a doprovozeno hudbou lepší, než v 10.000 za masakr. Znáte-li Steffenův Návrat Arizony Colta natočený o tři roky později, zvlášť v jedné scéně budete mít silné deja vu - tvůrci zjevně pěkně kopírovali. Ale že má ten Gianni talent na telenovely :)

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Joj, to je melancholie…Na takový příběh se jen tak nezapomíná. Zcela perfektní film, Baldi protentokráte příjemně překvapil. Ani to, že vlastně nejde moc o western, se mu nedá vytknout. Postavy skutečného charakteru L. Mann, P. Martell a P. Velásquez jako přátelé pronásledovaní osudem a toužící po pomstě. Leonard tak trochu připomíná Chucka Molla (vypadá, jako by byl mimo prostě v každé roli) a budí dojem, zda tak trochu neztratil paměť, kterou mu však i s podrobnostmi minulosti připomene nově příchozí, dávný kamarád Rafael a posléze sestra Isabelle. Proti nim král de Mendoza, chladnokrevný vrah a sadista mající společně s jejich matkou podíl na smrti otce a (jak by si jistě přál) i jejich samotných, v jakémžto snažení se mu dostává plné podpory od extrémně odporného Piera Lulliho. Chuckovy jako obvykle složité rodinné poměry se beze zbytku vyřeší, stejně jako osobní vztahy mezi zúčastněnými - apokalyptický závěr je patrně jednou z nejumělečtějších podívaných, co znám, famózní hudební doprovod neméně a homérovští Leonard Mann a zvláště P. Martellanza dokázali, že za to skutečně stojí a mají na zatraceně dramatický výkon.

Ovšem, hoši, co jsem s vámi zatím viděla... jak by řekl Cheyenne: „Zasluhujete lepší osud…“. Ale ten, co tohle naposled řekl…radši už mlčím:)

Jo, a co jedině, ten děda, co se domáhal whiskey, byl jako pěst na oko :)

Odkaz zde

Stručná charakteristika ve více větách: Tak jsem měla konečně tu čest (a odvahu) vidět ono všemi poměrně opovrhované dílo, Gemmův výkon v roli hrdinného pistolníka, jenž na začátku sedí ve vězení (ani nechci vědět, za co) a poté, co se dostává ven, se projevuje jako dle mého dost hnusný desperát. Podvádí v kartách (aby upoutal pozornost), střílí (či jim krade oblečení) členy Fernandovy bandy, touží po tom svést divnou ženu dle svého výběru i přes její nesouhlas a co hlavně, je kladný hrdina. Na své cestě za vrahem krásné Rosalby naráží na mnoho osob, Nello Pazzafini v poměrně velké a vážně dobré roli, který se vše snaží řešit mírově (!) a s ulízlým Coltem vše dohodnout, mě dost zaujal. To by ovšem nešlo, tento frajer je natolik nad věcí, že poté, co Sancho pomstí svého nejlepšího muže a Gemma zůstává krásně použit sám svému osudu, jeho jedinou hlavní starostí je, aby zásilka byla doručena v pořádku a mohl si za ni inkasovat. Od již jmenovaných, přes postavu šíleného kněze až po zrzavého kluka ze saloonu, veškerý ansámbl je sympatický, ovšem až na ústřední duo Gemma & jeho vyvolená, která ho vlastně od začátku chce, i když o tom neví. Napučený Gemma je myslím extra v tomto filmu prototypem amerického novodobého hrdiny.

 Spoiler: A na závěr nám ukáže nejpokrytečtější likvidaci záporáka, jakou jsem měla tu čest vidět. Nevíte, co vlastně s chudákem Sanchem (s rozstřílenými hodinkami) udělali?

(...ale už jenom za tu úžasnou melodii musím přidat hvězdičku...)

Odkaz zde

Vážení, já jsem sám na sebe tak hrdej...

Stručná charakteristika v pěti větách: Tak poprvé jsem si troufla na Ivana Rassimova, jehož kus jsem odkládala z poněkud hloupého důvodu – jeho jména, neznějícího zrovna špagetově, mít za sebou však americkým stylem šlehlé L’ultimo Killer s Dragomirem “Gidrou“ Bojanicem, snad by čtenář pochopil.

K tomuhle, není to špatný film, chvílemi docela originální, s až nezvykle sympatickým úžasně zrzavým (kdyby nebylo toho, připomínal by R. H., ale takhle je to v pořádku) hlavním hrdinou snažícím se opravdu o umělecký dojem - scéna s doutnákem je nezapomenutelná. I ten malý kluk se dá částečně překousnout, tradiční bestie Piero Lulli ve své tradiční bestiální roli nikdy nezklame. Kde je tedy problém? Myslím, že se tu zaučoval někdo s novými nůžkami, jelikož střihy, rušící tak nějak celý film, jsou jedny z nejhorších, co znám. Odkaz zde

PS: Kruci, jak se ty obrázky zmenšujou?

Cjamango

Stručná charakteristika ve třech větách: Anthony Steffen zde ve své běžné roli - nehrajícího prkenného hrdiny s tradičním výrazem mycí houby vystupující ovšem v netradičním prostředí mexické revoluce. Oproti běžným kusům však navíc dochází  ke změně - zde se mi jeho postava stává i nesympatickou, začínající si zcela nevhodný románek s důležitou revoluční dívkou a pro své idey nechající s čistým svědomím zemřít spousty nevinných osob. Na druhou stranu, snad první špageta, kde mi byl univerzální představitel vždy přísně zlých Mexičanů F. Sancho sympatický (!), jenž svým výkonem, v němž ztvárňuje svou živelnou úlohu obdivuhodným způsobem, pozoruhodně vyčnívá v jinak béčkovém filmu. Odkaz zde

Tak si tu úspěšně vedu svou drobnou fimografii, abych po čase nezapomněla, cože jsem to vlastně měla tu čest vidět. Ale tak je mi nějak líto to mazat, vzhledem k tomu, že úrověň filmů následujících není vždycky stoprocentní a já tak zapomenu na ty dobré. Jestli se to tedy píše sem, nevím, ale...