Carodej_pes

Místo Filmového klubu na ČT jsem si za 6 posledních let zvykl hledat zajímavé filmy na festivalu ve Varech. Objevil jsem zde jistou odrůdu filmařů, jejichž díla ve mně vyvolávají těžko popsatelnou náladu (letos Princess, v minulosti třeba Aurora). Ta pramení z toho, že mě u daných snímků jednak osloví námět a jednak se mi pak i samotné filmy líbí, ovšem jak stopáž plyne, tak s lítostí zjišťuju, že ono dobře natočené dílo ve výsledku nemá (asi) žádnou hloubku. Narazil jsem též na svérázné dokumenty, které mě fascinují jak obsahem, tak i formou, se kterou jsem se u televizních dokumentů nikdy nesetkal (Extáze Wilka Johnsona letos, Perverzní průvodce ideologií v minulosti). Jsou i věci, které ve mě vzbuzují odpor a ve většině diváků ne (letos Pohádka pohádek, loni Malej Quinquin). S chutí pak objevuju asijské filmy západního střihu (letos třeba výborné Hledisko interpretace) či ze stejného kontinentu filmy notně svérázné a zároveň i neobyčejně citlivé (Černé kamení).

 

Ovšem – jak jsem se letos opět ubezpečil – z celého programu festivalu mě přeci jen nejvíc lákají pocty, resp. sekce zvláštních uvedení – tedy výběr více či méně starých děl. Letos mě tak festival seznámil s tvorbou Larisy Šepiťkové, ukázkového dříče s citem pro spravedlnost. Z pěti uvedených filmů jsem viděl tři, zbylé dva již čekají na zhlédnutí doma.

 

K tomu se váže i zbrusu nová sekce Šest blízkých setkání, která skrývala mj. pět let starou perlu Poezie z Jižní Koreji. Tu jsem viděl jako první z celého maratonu. Vpravdě osudové setkání – jednak to bylo to nejsilnější, co jsem letos viděl, a jednak jsem na projekci nastydl (a po týdnu dostal zánět středního ucha).

 

A jak jsem se letos snažil vyhýbat se českým filmům s myšlenkou, že se k nim v případě potřeby bez větších komplikací v budoucnu nějak dostanu, na Ztracený případ jsem si (šťastnou náhodou) zašel. A jeho tvůrce Štetinu poté obdivoval. A obdivuju doteď. :)