EMIA

Nerada dávám hodnocení odpad!. Vždy se dá na tom kterém filmařském produktu najít něco, co vytáhne hodnocení alespoň k té jedné hvězdičce. Ale tentokrát to prostě nejde. Ne, když se během každého dílu neustále chytáte za hlavu, popřípadě ji položíte útrpně čelem na stůl a do zešílení šeptem opakujete: "Proč? Proč? Proč? Proč? Proč?!"

V Hanebado! je prakticky vše špatně. Ani ta hudební složka není nic, co by stálo byť jen za zmínku. A nejsmutnější je, že jsem člověk, co vážně nesnáší ženské charaktery s brýlemi a jejich přítomnost mi vždycky tak trochu tu atmosféru kazí, ale v tomhle anime byla právě Izumi Riko ta jediná, kvůli které jsem se na to dodívala (byť zrychleně na dvojnásobnou rychlost). 

Prakticky všechny postavy mají trauma, chorou touhu po vítězství (přitom jsou ale všechny tak ubohé, že nezvládnou vyhrát bez psychického deptání soupeře) a nosí nemožné oblečky, které by v realitě snížily jejich pohyblivost na nulu. O délce rozpuštěných vlasů po prdel, kdy by ztěžkly o pěkných pár kilo a retardované mašli na čele, ani nemluvě. Hlavní děvče, které je evidentně od přírody labilní, v pudu sebezáchovy odmítá hrát badminton, ale všichni ji do toho nutí se slovy: "Máš talent, tak MUSÍŠ hrát!" (Jako kdyby se to, že máte talent rovnalo tomu, co chcete dělat. Tady si někdo trošku plete pojmy s dojmy.) Takže místo toho, aby zapomněla na minulost a u psychologa na gauči a s prozacem na nočním stolku se skrze pubertu proklepala do dospělosti, kdy by nad jednou dávnou prohrou mávla rukou a konečně dospěla k tomu, že se z takové nicotné a bezvýznamné pi*oviny svět fakt nepo*ere a že je milion jiných důvodů, proč dejchat, skáče jako magor před sítí a fňuká, nebo dostává psychopatický záchvat.

 

O čem tedy toto anime doopravdy je? Ne, není o sportu. Je o tom, jak New World Order, skrze falešného trenéra a najaté herečky v rolích kamarádek a spolužaček, z jedné labilní pubertální holky vychovává psychopata, který jednoho dne povede další tažení na sjednocení světa skrze masové vraždy a jejímž prvním testovacím úkolem bude zabít svoji matku. (Sakra, na takové anime bych se koukla vlastně docela ráda. :D )

A tak jsem udělila první odpad! po víc jak třech letech. Naposledy ho získalo 27.3.2016 anime Bubuki Buranki, kde jsem také bušila hlavou o stůl či zakloněná na židli a s nohama na stole do stropu opakovala: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne..." Ano, můžete postřehnout, že projevy mého mozku při stavu blížícímu se zkratu si jsou dosti podobné.

Takže teď poprosím milou Izumi Riko, aby symbolicky odpinkla tohle "dílko" do sekce "zapomenutých animetragédií", které neměly spatřit světlo světa, a posuneme se dál...