Neuestes Tagebuch (32)
Zesmutnělá zahrada
Komu si mám jít pro radu,
když bolesti mám plnou zahradu.
Ta zahrada kvetla, jen radosti plna,
ptáčci na stromech zpívali.
A v noci svítila překrásná luna,
lidé se na sebe usmívali.
Až jednou přišel člověk zlý
a utrhl větvičku z vzácného stromu.
Ten strom žalem zemřel, vždyť o dítě přišel,
a člověk si větvičku odnesl domů.
Celý sad truchlil nad velkou ztrátou
a vzbouřil se proti světu.
Řekl si, že už žádný člověk nespatří jeho květů.
A tak ten sad plný bolesti v duši,
kterému dávno už srdce nebuší.
Ochabl, zesmutněl, už květy nemá
a v jeho srdci zní písnička němá.