Koprska

To jsem takhle seděla v místním klubu, za chvíli odbíjela jedenáctvá večer a rozjelo se kolečko panáčků na dobrou noc.

 

V rohu toho dne seděl jakýsi pán, kterého nikdo z nás neznal, měl jen maličkou tašku, mobil a na sobě pár kusů oblečení.

 

Dívám se na něj a ptám se spolusedícího: ,, Prosím tě, co to je za dědu, neznám ho..." A v tom je mi řečeno - já ti nevím, asi nějaký pocestný. To se tu občas stává, že se sem zatoulají, nic moc nemají a pak tu někde v okolí třeba i chvíli pobývají. 

 

Třeba před lety tu byl jeden, co tu snad několik týdnů, či měsíců spal dokonce se dvěma psy v autě.

 

Ok... Tak mu též poslali panáčka, pánové jsou dobráci. Jak se říká - asi i od té kosti.

 

Odcházíme a ještě se nám nechtělo tak úplně jít s jedním spolusedícím spát. Bereme si tedy lahváče na cestu a jdeme si sednout k hasičárně... Povídáme si. Páč jsem připitá, tak si pokuřuji a klasicky si zlehka při kouření odplivávam, nebo spíše tedy spouštím sliny na zem vpravo.

 

Skoro bychom šli spát... Ovšem - z ničeho nic přiiíždí směrem od Jelena malý osobáček, tipovala jsem to špatně, nakonec to byl Fordík Ka.

Z něho se vyřítí kdosi a nese si plechovky piva... Míří si to k hasičárně a postává, tipuji, že si sedne na tu vzdálenou lavici pod stanem ve tmě.. A nemýlím se.

 

Povídáme dál a jak tak na něj koukám - napadne mě, že by mohl mít cigarety - ach ten kalkul... Snad si toho hned nevšimne. Zvu ho ke stolu.

 

On váhá, evidentně si s lidmi povídat nechtěl, což posléze i potvrdil. Ale zvedá se a jde za námi. Super... Mám radost, on vypadá ovšem utrmáceně, VZBUZUJE ve mě zvědavost a kilo otázek.

 

No, nevíte co.. Ale na synchronicitu zase věřím o drobek více, nebo to staré - My o vlku... Prostě byl to ON! 

Jenže... ti dva psi mu již zemřeli. 

Neskutečně sečtělý člověk, co má občas hluboko do kapsy, mobil na kredit a poslední peníze utratil za lístek do Německa a zpět, kde mu nevyšla práce. Básník... 

Když mě viděl zapisovat si myšlenky, věty - hned to věděl - Ramon de la Serna - Lenka tvoří Gregerie. A neví o tom...

 

Zarecitoval nám svou první báseň - o Artušovi, povídal o zemřelém kamarádovi, kterému věnoval svou výstavu básní, na základě nichž je kdosi oilustroval, a když jsem mu vysvětlila, proč nemám ráda své jméno - jmenovat se po zemřelé kamarádce své matky (no to nechcete), sdělila svou vášeň a rituál dívání se poslední dobou na padající hvězdy - napsal mi ke všemu i báseň...

 

,,Lenka známá z mrtvý živá

loudí cigara a piva

Pak mrtvá sedí na zápraží

Zahlédnout se hvězdu snaží

ať nepadá sama."

---

 

Otevřel mi oči a já vyplodila první ze svých dalších, nyní již Gregérií:

 

,,Na cestu životem si zpáteční lístek nekoupíš".

 

A při vzpomínce na cosi, čím dál méně bolestivého, hned další:

,,Chtěla ochránce - ani ochranu si nevzal."

 

--- 

Na ten večer nechci nikdy zapomenout. Děkuji ti Luisy Lendvicu. 

Tolik moudrosti a pravdy jsi mi přinesl...:

(Jen ty lásky co nebyly, trvají věčně a ne chvíli.)

Snad nezapomene též.