Una111

 

Od filmu Otrok až k ekologickému pohřbívání

Děj filmu Otrok se točí kolem smrti a pohřbení starého černocha Shadracha. Přeje si být pohřben na pozemku farmy,  kde se narodil a kde strávil své dětství. Za tím účelem ušel neuvěřitelných 600 mil. Jenže - nové zákony státu Virgínie to nedovolují. Tolik k obsahu filmu.

 

Pohřbívání na soukromém pozemku má v Americe dlouhou tradici a sahá až do dob prvních přistěhovalců a známe ho z literatury i z filmů. Osadnícvi mívali na svých pozemcích hroby celé rodiny, všech svých blízkých. Jiný kraj, jiný mrav, u nás nic takového zvykem není. Pozůstalí si dnes mohou vzít urnu domů, vystavit si ji na kredenci (jako moji sousedi) nebo ji rozprášit někde v lese na cestu (jako moje jiná sousedka). A mnozí si urny z krematoria nevyzvednou vůbec... Takové a podobné úvahy mne zavedly od filmu Otrok až k vyhledávání, jak je to s pohřbíváním v Americe a nejen tam dnes a úplně jsem zkoprněla!

 

To, že vám švýcarská firma z vašeho nebožtíka vyrobí diamant, který můžete nosit v prstenu či v náhrdelníku, to už není nic nového. Pozor! Není to žádný zahraniční nápad, firma působí i u nás v České republice. Stačí 100 až 400 tisíc a máte to!

 

Etika zřejmě nikoho nebolí ve Švédsku. Tam se rozhodli využívat kouř z krematorních pecí k vytápění obytných budov. Ve stejné zemi se zavádí také rozpad těla v tekutém dusíku. Prach potom pozůstalí dle libosti někde rozpráší, hotovo!

 

Jiná, tentokrát americká společnost nabízí možnost stát se po smrti součástí útesů v moři. Jedná se o projekt na podporu ekosystému, kdy se snaží tímto způsobem obnovovat světové mořské útesy. Popel zemřelého se smíchá se směsí betonu a vylije se z něj pomníček, který se poté umístí do moře a splyne s okolím. Rodina, která je obřadu účastna, může tento náhrobek vyzdobit vzkazy, které se píší ještě do vlhkého betonu.

 

Další způsob představuje tzv. kosmický pohřeb. V létě tohoto roku startuje na Floridě raketoplán, který poveze "zájemce" o vesmírnou kremaci. Urny s popelem jsou vyneseny na oběžnou dráhu a poté vypuštěny z lodi. Vše mohou pozůstalí sledovat ze Země. Urny vydrží ve vesmíru několik desítek let a poté shoří v atmosféře. Pohřby v kosmu ale nejsou žádnou novinkou. Jako první byl v roce 1991 do vesmíru vypuštěn tvůrce seriálu Star Trek Gene Roddenberry, jehož zpopelněné ostatky obíhaly šest let Zemi.

 

Je možné věnovat své tělo na některou z bizarních světových výstav. The Human Body, jak se nejkontroverznější exhibice jmenuje, používá nejmodernější konzervační metodu, kdy těla díky použití silikonu vypadají jako umělá. 

 

Novým, revolučním a již praktikovaným způsobem je rozpouštění v roztoku hydroxidu sodného o teplotě 180 stupňů Celsia pod tlakem deseti atmosfér. Nanejvýš za tři hodiny se tkáň rozpustí a odplaví ji městská kanalizace. Odpad je zcela sterilní, neobsahuje ani stopy DNA. Jedná se o skotský patent. Skotská firma tak přispívá ke snížení emisí v ovzduší. Již vyzkoušeno a takto jsou už pohřbení lidé v USA i v Austrálii.

 

Další způsob, tentokrát vyzkoušený zatím jen na prasatech: Koupel v tekutém dusíku a následné zkompostování mělce v půdě. Zákon se připravuje v pokrokovém Švédsku. (Autorkou projektu je žena!)

 

V některých státech USA je stále častěji slyšet hlasy volající po tzv. zeleném pohřbívání. Projekt Urban Death antropoložky a architektky Katriny Spade ze Seattlu. (Opět vymyslela žena!) „Dnešní hřbitovy pro nás nemají žádný význam", říká Katrina Spade. Zemřelí by se podle ní mohli rozkládat v městských kompostárnách. Její projekt je zatím v úvodní fázi... Navrhuje stavět třípatrové budovy v městských centrech, kam by lidé přinášeli svoje mrtvé. Po kruhové rampě by rodina a přátelé se zemřelým vystoupali na vrcholek do komory, ve které by během rituálu loučení tělo položili do směsi dřeva, slámy a jiných přírodních materiálů. Po zhruba šesti týdnech by se pozůstalí mohli vrátit pro ostatky ve formě kompostu použitelného na zahradě, v parku nebo v lese... Důležité je i to, že žádné tělo by v kompostárně nepodstupovalo proces osamoceně, rozkládala by se ve společnosti ostatních mrtvol. To je pravděpodobně nejradikálnější změna v porovnání s tradičním individualizovaným pohřbem. Kompostování zdůrazňuje kolektivnost, na rozdíl od uren i hrobů, které reprezentují vždy jednoho člověka.

 

Podobně jako Katrina Spade mluví i trojice českých ekofunebraček (žasnu: opět ženy!) Blanka Dobešová, Monika Suchánská a Alžběta Šimčíková Živá, které založily organizaci Ke kořenům. Oblíbenou větou Blanky je „Až umřu, zasaďte na mně jabloň". Jejich iniciativa buduje ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů na ďáblickém hřbitově Les vzpomínek.

 

Jsem dostatečně znechucená a nechce se mi na toto téma vůbec dál psát. Chápu vyprázdněnost pohřbu a pohřebního obřadu pro nevěřícího člověka. A protože je dnes všechno dovoleno a zednářští ekologové by nás nejraději všechny ještě zaživa rozemleli na prach a pohnojili jím planetu Zemi, dochází dnes snadno k takovým excesům a nic nebrání jejich uvádění do praxe.

 

Je mi z toho smutno.