Shaleman

Předražená restaurace, kde si dáte obyčejný plátek vepřového za celý svůj plat, kam nemůžete jen tak přijít z ulice na panáka a několik piv. Otrávená obsluha se tváří namyšleně a vybírá si vás naučenými frázemi v několika jazycích. Na každém záhybu barevné zdi nějaká cetka, na každém kulatém stole snad podle pravítka zapálená svíčka, z reproduktorů schovaných za na míru vykovanými mřížkami romantická muzika ze slavných filmů.
Ale kam jinam vzít holku na první rande.
V rudých šatech, plochý sportovní tip, jaký jsem ještě neviděl. Hezká nehezká bledá bledulka v rudých šatech. Taková ta holka, za kterou se neotočíte ani když uběhne maratón za dvě vteřiny, ale ty temné černé žraločí oči vás okamžitě uhranou. Tmavě rudá rtěnka v té bělobě působí jako sklenice portského vína rozlitá podle šablony na sněhově bílý ubrus – teda pokud takhle vypadá portské víno.
Klidnými pohyby ukrajuje drobné kousky neskutečně drahého bifteku a bez jakéhokoli posouzení chuti, ať už gestem, vzdychem či grimasou znechucenou množstvím krve tekoucí z masa na talíři, vkládá jej do úst a snad ani nekouše, ale rovnou polyká. Je jako nakreslený obrázek z nějaké morbidní knížky, ale občas zamrká na moje otrávené nadržené já svýma temnýma žraločíma očima, ta bledá bledulka a já zas a znovu upadám do jejího podivného kouzla jako nějaká panenka propíchaná špendlíky kdesi na jamajském ostrově, pokud je teda Jamajka ostrov.
Snažím se vychutnat si svůj prasečí plátek vytvarovaný s grilovanou zeleninou a bramborami do stověžatého zámku s omáčkovitým příkopem, který bych za ty neskutečný peníze uvařil jinak a stokrát lépe a ubírám se k otravné a zdlouhavé konverzaci s jediným cílem... okouzlit a ohnout.
Občas hodím nějaký vtip, co jsem použil tolikrát a tolikrát mě dopomohl do zvlhlého klína, ale ona se nesměje tak bouřlivě jako já. Jen na mě mrkne, bledá bledulka, svýma černýma žraločíma očima. Zkusím okomentovat slavný film, ale jen neznatelně kývne. Zkusím africký hladomor, jen ukrojí další sousto. Zkusím štěpení atomu, jen nenápadně upije vína. Zkusím nejnovější módní výstřelek a dostanu žraločí pohled. Zkusím posranou politiku a ani si neuplivne.
Tady si asi nezapíchám.
Jestlipak mají na záchodech okénko, kudy bych utekl pro zachování mé titěrné výplaty?
A pak to přijde, když bez kousání polkne poslední sousto. „Nechceš si jít zašoustat?"
Tak jednoduše, bez těch všech keců. Asi jsem se zamiloval...
Jsme v jejím obyčejném bytě, co připomíná obyčejný byt. Dva plus jedna ve vysokém starém paneláku s kousíčkem pravidelně sekané a od psů a opilců kálené trávy. Katalogový nábytek a uklizeno způsobem, že by i naše babičky nadšeně tleskaly do rytmů vesnické polky. Jakoby tu nikdo nebydlel a celé tohle bohatství sloužilo jen pro japonské turisty dychtící po našem soukromí před nimi schovaném za absolutní reklamní dokonalostí.
Je přede mnou nahá, zcela vyholená, bledulka bílá absolutně všude, s červenými šaty u kotníků, temný žraločí pohled pevně upřený do mých vínem zakalených očí, s malinkými ňadry ukazujícími na mé čekání. Nevím proč, ale musím ji mít a vím, že na to nikdy nezapomenu.
Přistoupí ke mně, jednu rukou pohladí moji hladce oholenou tvář a dlouze mě políbí rty chutnajícími po zeleném pepři z krvavého bifteku. Zavírám oči a přijímám její chuť, její ploché bělostné tělo, studené snad chladem celého bytu. Svým pinďourem bych klátil i stromy.
A pak mi, moje bledulka bledá, zarazí do krku sekáček.
Jedním sekem půlí krkavici, dalším a dalším dělí veškeré mé trubičky a drátky co spojují tělo s hlavou. Neskrývám své překvapení, ani to moc nebolelo, jako když se říznete mezi prsty o list papíru. Neskrývám ani svůj údiv, protože jsem si nikdy nemyslel, že skončím zrovna takhle. Pořád jsem věřil, že můj konec bude více humánní, pokud se teda srážka s vozem či rakovina střeva dá tak nazývat.
Vidím nahé tělo bledulky bledé rudé od stříkanců krve.
Vidím bledou tvář skrytou pod maskou krve, jak z ní koukají bezcitné černé žraločí oči.
Vidím bělostnou zeď, na kterou dopadají krvavé stříkance.
Vidím bělostný strop plný mých stříkanců.
Vidím křišťálový lustr, jak se rozhoupe kapkami lepkavé rudé krve.
Vidím dveře, kterými již neuteču.
Vidím béžový koberec.
Vidím své vlastní tělo, bezhlavé, jak ze zbytku krku koukají zbytky nitek, z nichž crčí krev. Tělo se celé chvěje silou unikajícího života, celé se klepe, se ztopořeným údem v kalhotách, které pomalu stahuje zakrvácená bledulka bledá s vážným výrazem bez citu či soucitu ve tváři, se žraločím pohledem, kleká si na něj a pomalu si vkládá můj jako kámen tvrdý penis mezi svůj rozkrok.
Tak ji nakonec stejně opíchám.
Nevím proč, ale vzpomenu si na poslední slova své matky, než ji skolil infarkt: „Tak už tu Juanitu políbil?"